Jana Drgová je novou členkou souboru Divadla Tramtarie. Diváci ji znají z inscenací Cílová rovinka Nikiho Laudy, Láska za koronu 2, z novinek Nebezpečné známosti nebo Tři sestry. Abrzy ji uvidí také v jedné z hlavních rolí aktuální komedie Láska, sex a internety, která bude mít premiéru 19. října. V rozhovoru se rozpovídala třeba o tom, jak si splnila svůj baletní sen, našla se v činohře nebo o své vysněné divadelní roli.
Jaké bylo tvé vysněné povolání?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být letuška nebo princezna. Trochu později se to změnilo v baletku, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohl ten sen splnit a stát se realitou. Až po osmi letech v baletním kroužku jsem zjistila, že existuje něco jako taneční konzervatoř, a protože jsem tehdy nevěděla, co to vlastně znamená, začala jsem se o to zajímat. No a za rok jsem už na té konzervatoři byla. A tady se mi začal ten můj sen plnit. Na konzervatoři jsem strávila osm let a po absolutoriu jsem nastoupila do Moravského divadla v Olomouci a najednou jsem tou baletkou byla. Ovšem i tady se ukázalo, že sen a realita se ne vždy úplně protnou. Já jsem si vysnila, že budu tančit velké role. Odetty, Odilie… a to se nikdy nestalo. Ale mně to zase tolik nevadilo.
Proč si myslíš, že ty velké role nepřišly? A kdy ses rozhodla přesedlat z baletu na činohru?
Můj problém byl, že jsem byla na poměry baletek příliš vysoká a nebyla jsem Ruska. Tehdejší šéf baletu Rusy upřednostňoval, takže jsem tančila spíš v posledních řadách, vyplňovala jsem díry nebo jsem nebyla obsazovaná vůbec. To mě nebavilo a začala jsem se v tom nudit. Na druhou stranu jsem díky tomu začala dostávat menší role v operetách, muzikálech a nakonec jsem tančila v nějaké činohře, kde jsem dostala i první větu. A tam mě činoherní herectví okouzlilo. Najednou jsem se na jevišti mohla vyjádřit jinak než pohybem. V činohře je mi prostě strašně dobře, naplňuje mě to a baví. Divadlo je místo, kde si člověk může zažít věci, které by v reálném životě prostě nezažil. A mně se hrozně líbí být na chvíli někým jiným.
Takže jsi ukončila baletní kariéru a začala hrát v činohře?
Tak jednoduché to nebylo. Po čtyřech letech jsem z baletního angažmá odešla a nastoupila jsem na vyšší odbornou školu do Zlína, kde jsem začala studovat činoherní herectví. Ve škole jsem sice byla nejstarší, ale byly to skvělé roky. Navíc bylo dáno okolnostmi, že jsme už od prváku mohli hostovat v Městském divadle Zlín, což byla samozřejmě ta nejlepší škola. Moje první činoherní role byla v muzikálu Eva tropí hlouposti režisérky Hany Mikoláškové. Po absolutoriu jsem pak začala učit na ZUŠ v Uherském Hradišti balet, ale nebyla jsem tam úplně šťastná, takže když přišla nabídka právě od Hany Mikoláškové nastoupit do Městského divadla Zlín jako nápověda, neváhala jsem. Navíc mi Hanka řekla, že pokud budu makat, přijdou i herecké nabídky, což se stalo. Takže jsem napovídala a zároveň si zahrála spoustu pěkných rolí. Ne sice hlavních, ale pro mě naplňujících.
Zmíníš alespoň ty nejzásadnější role?
Zlomová pro mě byla role Mariany v Tartuffovi v režii Pavla Kheka. Bylo to strašně těžké, Pavel mě nešetřil a já jsem po zkouškách doma i brečela, protože jsem měla pocit, že jsem jediná, které to nejde. Ale ta dřina se vyplatila a bylo to mé oblíbené představení. Pak jsem měla moc ráda inscenaci Dobré mravy v režii Anny Petrželkové na motivy Špačkovy Etikety. Další srdcovkou byla inscenace Malované na skle v režii Hany Mikoláškové. A úžasná byla i spolupráce s Dodo Gombárem na inscenaci Baťa Tomáš, živý, kde jsem hrála roli koně, strážného anděla Marie Baťové. To bylo taky skvělé představení. A samozřejmě další a další.
Kromě hraní jsi ve zlínském divadle působila taky jako nápověda. Je to náročné povolání?
Hlavní práci nápověda odvede během zkoušení. Ze začátku je to těžké, naučit se to dělat správně. První rok jsem se strašně styděla. Brzy jsem si ale našla systém a po třech letech zkušeností už jsem věděla naprosto perfektně, jak to dělat. Nápověda je pak přítomna i během představení, ale za osm let nápovědní kariéry jsem přímo na jevišti napovídala asi jen třikrát. Protože většinou si ti herci nějak pomůžou. Hlavně aby nebyla slyšet nápověda až do 15. řady.
Po osmi letech ses rozhodla ze Zlína odejít takzvaně na volnou nohu. Proč?
Už jsem potřebovala změnu, nový vítr do plachet. Takže jsem ze Zlína odešla, i když jsem přesně nevěděla, co budu dělat. Ale jak se říká, když se jedny dveře zavřou, druhé se zase otevřou. A to se stalo. Netrvalo to dlouho a začala jsem zkoušet ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, ale přišla třeba i nabídka do jednoho kabaretního projektu a první nabídka z Tramtarie na inscenaci Cílová rovinka Nikiho Laudy. Na volné noze mi vyhovovalo, že jsem byla pánem svého času a mohla si vybírat projekty, do kterých půjdu. To vše ale změnila pandemie.
Jak ses vůbec s Tramtarii seznámila?
Tramtarii jsem znala přes své herecké kolegy, kteří tady hráli, a já se na ně jezdila dívat. Vždycky to na mě působilo jako fajn komorní divadlo s dobrým a sympatickým souborem. A pak jednou u nějakého panáka jsem řekla uměleckému šéfovi Vláďovi Kracíkovi, že bych si tam chtěla zahrát. Načež přišla nabídka na zkoušení Cílové rovinky Nikiho Laudy v režii Pavla Gejguše a bylo to super. S Pavlem jsem se potkala po osmi letech, protože právě on režíroval mé první absolventské představení na škole. Bylo to milé zkoušení a nakonec to byl ten správný čerstvý vítr, který mě zavál do stálého angažmá v Tramtarii.
Co tě teď na tvé nové domovské scéně čeká?
Já nevím, co mě čeká a co mě nemine, takže se nechám překvapit. To, co už teď vím, je, že mám před sebou přezkušování pár rolí, protože v Tramtarii zároveň zaskakuji za kolegyni Terezu Toth Čápovou, která je na mateřské. Bude to pro mě výzva, protože pro mě je přezkušování rolí náročné. Obzvlášť když na to není tolik času. Jsem obecně dost nervák a trémistka, takže u role, kterou nemám od začátku nazkoušenou, je to pro mě ještě větší stres. To se mi pak stane, že občas na jevišti zpanikařím a mám úplnou tmu. Ale snažím se s tím bojovat, zklidnit se, říct si, že je to jenom divadlo, a prostě to dát.
Skončíme opět u snů. Jaká je tvá vysněná role? Mě baví komické role. Hrozně ráda si ze sebe dělám na jevišti srandu. Ale někdy bych si chtěla zahrát normální zranitelnou ženu ze současnosti. Neprahnu po Maryšách, ale po nějakém současném dramatu, kde bych hrála normální ženskou, to je takový můj malý divadelní sen.