Ondra je rodilý Ostravák, ale nikdo mu to nevěří, protože na něm tento “kraj razovity” žádné stopy v intonaci nezanechal. Do Olomouce se přistěhoval za studiem filosofie a angličtiny, ale od začátku ho více bavilo docházet na divadelní zkoušky a na následné sedánky v baru, než psát eseje a číst řecké traktáty. Aby obhájil svou přítomnost na zkouškách, přiložil ruku k dílu v technické sekci, a dodnes se u ní drží. Začal u světel, postupně se zaučil u zvuku a baví ho občas fušovat i do scénografie. Hlavně do práce se dřevem. Na divadle má rád, že se může stále vzdělávat a sbírat zkušenosti, kde se dá. Můžete jej tedy kromě Divadla Tramtarie občas zastihnout v Divadle na cucky, v divadelním sále K3 na Konviktu, v Moravském divadle Olomouc nebo v baru Nabalkoně kabaretní scéna, který si se spolkem Nabalkoně založil, a nyní je jeho spolumajitelem.

Nejmilejší místo v divadle: Na jevišti. Když stojím na štaflích při míření světel.

Největší pracovní výzva: Výzva je pro mě vždy to, když pracuji na něčem sám, a musím se krotit, abych všechno zvládl a stihl v termínu. Naposledy třeba když jsem vyráběl scénografii do inscenace Amadeus (dřevěnou rakev) a do toho jsem chystal light design.

Nejzvláštnější inscenace, kterou jsi kdy viděl: Jednoznačně jeden kousek z Divadla D’Epog, který předvedli v divadelním sále K3 na Konviktu. Tehdy zrušili elevaci a kruhové hlediště rozdělili plátnem. Herci hráli na obou polovinách. Člověk tedy viděl úměrně dobře tomu, jak si sedl. Nejzajímavější byl však asi třičtvrtěhodinový narežírovaný blackout, během něhož si nejdřív herci, ale postupně i diváci, dali šlofíka. A pak se hrálo dál.