Skleněný zvěřinec se blíží a tak pro vás máme něco navíc. Připravili jsme dva rozhovory k naší chystané inscenaci – s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou a s herečkou Danou Růžičkovou, která ve Skleněném zvěřinci ztvárňuje jednu z hlavních rolí.
V rozhovorech se dozvíte, proč je tahle slavná Williamsova hra stále tak silná, čím je blízká dnešku, jak se Jance pracuje v Tramtarii i jak Dana vnímá svou roli a hostování v našem divadle.
Přejeme příjemné čtení.
Křehká klasika v rukou výrazné režisérské osobnosti.
Janka Ryšánek Schmiedtová se po úspěšném autorském kabaretu s názvem Fat cabaret aneb Lásky, strach a zen nekonfekčních žen vrací podruhé do Tramtarie, aby zde nastudovala legendární Skleněný zvěřinec. Co ji na této hře fascinuje a proč by si ji neměli nechat ujít ani diváci zvyklí na autorskou tvorbu?
Patříš k výrazným režisérským osobnostem. Tvoje práce je k vidění na mnoha českých divadelních scénách, takže se nelze nezeptat z jakých důvodů jsi podruhé přijala nabídku hostování v Divadle Tramtarie?
Já řešila jen tu první spolupráci. Měla jsem pocit, že jsem na Tramtarii už tak trochu stará a usedlá, jakkoliv jsem se ani stará ani usedlá úplně necítila – což se taky, myslím, dost ukázalo během zkoušení Fat cabaretu. Další nabídka přišla navíc v ten moment, kdy mnohá divadla řeší finance, což často odnáší hostující týmy a v nich zejména ženy, pro které je v našem divadelním světě nelogicky (ale tradičně) méně práce. A já navíc aktuálně kloubím mateřství a práci, takže intuitivně tíhnu ke spolupráci tam, kde hrozí přátelské netoxické zázemí.
V Olomouci jsi už několikrát režírovala ve spřáteleném Moravském divadle Olomouc, tedy na velké městské scéně. Je ti bližší tzv. velké plátno, nebo malé komorní prostory mezi které patří i Tramtarie?
Je pro mě ozdravné – takže nutné – tyhle žánry střídat. Jednou dělat s mini týmem a hned potom organizovat klidně i sto padesát lidí najednou. Stejně tak mě chrání před vyhořením, že střídám práci pro dospělé publikum, děti a dospívající a batolata. Navíc ještě naštěstí píšu, což mně umožňuje režírovat. Protože sice vše zadarmo vymyslím, ale pak mám delší dobu pravidelný pasivní příjem, a to i když vytvářím někde v divadle inscenaci.
V Tramtarii režíruješ veleslavnou divadelní hru Skleněný zvěřinec od Tennesseeho Williamse. Co na ní podle tebe osloví dnešního diváka?
Williams umí vyprávět o rodinných patologiích a traumatech tak, že se člověk nemůže od příběhu odtrhnout. Je to nemilosrdné a přitom plné lidskosti, je to dojemné i strhující, protože je to autentické, přesné, a proto absolutně odzbrojující. Rozumíte všem, co a proč dělají, ale zastavit je od jízdy do pekla nedokážete.
Čím je Tennessee Williams stále aktuální? V čem nás jeho postavy dokážou zasáhnout i dnes?
Celý děj Skleněného zvěřince podle mě rezonuje v dnešní době stejně jako kdysi. A asi bych se nebála říct, že možná ještě víc. Protože dnes víme o velmi citlivých lidech, že nejsou blázni, jen potřebují jiný životní přístup a rytmus. Stejně jako víme, že mužský vzor je nenahraditelný, samota sžíravá a taky že dlouhodobý tlak na člověka prostupuje nakonec negativně a nevratně jeho osobností. Že když se dlouho něco neřeší, propíše se to člověku do duše a už není cesty zpět. Jsme prý první generací lidí, kteří mají čas, prostor a energii řešit svou duši, a tak se pro nás ze Skleněného zvěřince najednou stává ještě intenzivnější zážitek.
Diváci Tramtarie jsou tak trochu zvyklí na autorské a hravé projekty. Co jim může nabídnout tahle křehká „klasika“?
Katarzi a prozření, že všechno zlo světa začíná v rodinách, které nefungují – a ve vztazích, kde rodiče ze svých dětí vychovávají narcise, protože je víc zajímá, co by jejich dítě mělo být, než kdo ve skutečnosti je.
Do Tramtarie se vracíš po úspěšném Fat cabaretu. V čem je tahle druhá spolupráce jiná?
Je to diametrálně odlišný materiál, ovšem i tak je ta práce v něčem podobná. Opět jde totiž o velmi silné téma, tentokrát však pracujeme sice s upraveným ale už prověřeným textem, navíc v překladu Jiřího Joska, který má ve svých překladech něco navíc – něco co se nedá jen tak naučit, jen pudově nacítit.
Jak se ti pracuje s místním souborem? Jee na něm znát, že jde přece jen o specifické autorské divadlo?
Je nuda, když herec čeká, co mu řeknu, a pak to jen udělá. V Tramtarii se mnou herci nesou odpovědnost, nabízí, baví se a hledají, v čem je naše vnímání podobné nebo stejné. Nevezou se, ale skutečně tvoří, a to má smysl. To mě baví.
Stěžejní roli matky ve Skleněném zvěřinci ztvárňuje hostující herečka Dana Růžičková, která s Tramtarií spolupracuje vůbec poprvé. Dana je zkušená herečka, která v minulosti působila v divadlech v Brně, Ostravě, Zlíně či Šumperku. V jejím repertoáru najdeme výrazné role komické i výsostně dramatické. O jejích nezpochybnitelných kvalitách svědčí také nominace na Cenu Thálie či Cenu Alfréda Radoka.
Co tě přivedlo ke spolupráci s Divadlem Tramtarie?
Velká náhoda. Štěstí. Jsem za to moc vděčná.
Do inscenace vstupuješ jako host. Jaký je to pocit přijít do nového souboru?
Vždycky je to s obavou, ale všichni jste na mě milí a já si toho moc vážím a děkuju. ❤️
Ve Skleněném zvěřinci ztvárňuješ jednu z klíčových postav. Čím je ti blízká?
Máme hodně společného, ale nechci být konkrétní. 😁
Jak probíhala spolupráce s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou?
Za Jankou šla bych světa kraj!
Máš za sebou dvě nominace na Cenu Thálie. Proměňuje takové ocenění nějak tvůj přístup k práci?
Vždy mám pocit, že začínám znovu a nic neumím. Takže nijak.
Diváci Tramtarie jsou zvyklí na autorskou poetiku. Jak do jejich světa zapadá tahle „klasika“?
Zapadne. Důležité je téma a zpracování.
Je nějaký moment ze zkoušení, na který ráda vzpomínáš?
Na celkovou pohodu, náladu, svobodu. A děkuju za kafe. 😘
Vstupenky na Skleněný zvěřinec si můžete zakoupit zde.
